Byl čtvrtek podvečer a já jsem se vydal vlakem do Frýdku-Místku, kde jsem se setkal s Vláďou, který zajišťoval odvoz autem do Brna a zase zpátky. Po půl hodinové jízdě vlakem jsem se s ním setkal. O hodinu později jsme již jeli autem po dálnici směrem k Brnu. Povídali jsme si svoje názory, dojmy a očekávání, střídajíce se s okamžiky mlčení, přemítáním myšlenek v našich hlavách a chvilkami kličkování mezi dírami ve vozovce. Plni dojmů jsme probrali vše co nás trápilo a co muselo být vyřčeno.
Nevím jak Vláďa, ale já jsem měl docela strach z toho, co přijde, neboť jsem měl dost špatných zkušeností s lidmi. Hlavně jejich přístupem k životu a chováním. V neposlední řadě jsem měl obavy i ze Senseie. Jaký bude? Bude si nás všímat? Nebudeme celý seminář stát stranou a čekat, kdy si můžeme jít zacvičit kvůli nedostatku místa v dojo? Stojí ty peníze a energie vynaložená za to?
Asi po osmé večer jsme dorazili do Brna, kde jsme cestou městem přibrali Petra Kopečka a přijeli jsme k dojo. Tam jsme spolu čekali na příjezd Senseie. V takové příjemné společnosti, jakou vytváří Petr, nám čas utekl tak rychle, že bylo deset večer a my jsme se rozloučili a šli spát.
Vláďa měl velmi významnou funkci, vozit Senseie a Sergioa autem. V osm hodin ráno pro ně poprvé odjel a já s Martinem, který s námi přespal v tělocvičně, jsem zůstal sám.
Hned první věc, kterou jsem nechtěl, se stala skutečností. Protože jsem nebyl soustředěn na Petrovy příkazy, tak všichni pět minut před devátou (začátek semináře) museli čekat před zamknutou tělocvičnou (pozn. spali jsme v přední tělocvičně a v zadní se cvičilo). Všem se za to dodatečně omlouvám. Přicházel jsem k tělocvičně v bílém gi, obtěžkán svými zavazadly, v rukou držíc klíče a na bedrech hanbu, za mé selhání klíčníka. V tom mě překvapil Sensei, který se na mě usmál a řekl: „morning“. Pozdrav jsem mu opětoval. Následoval pozdrav Sergiovi. První kontakt s těmito pro mě neznámými lidmi byl velmi příjemný. Senseiovi jsem viděl ve tváři přátelskost a velkou radost ze života. Kromě Dalajlámy jsem tak šťastného člověka nikdy neviděl.
V dojo jsme začali cvičit velmi intenzivně a s velkým nasazením. Postoje, seky a omote kendžucu. Sensei s velkou trpělivostí za celý seminář několikrát ukazoval základní kata a zdůrazňoval jakých chyb jsme se měli vyvarovat, aniž by zapomněl ukázat správnou variantu. Bohužel se mi nedařilo vše si zapamatovat a některé chyby mé tělo a mozek nebyly schopné „zapomenout“ a sveřepě se jich držely.
Při těchto ukázkách mu pomáhal Petr. Chvílemi mi ho bylo líto, jak si s ním Sensei pohrával; jako by byl na gumičce a lítal okolo Senseie. Avšak od Petra to byl velký výkon, neboť mi všichni bychom na jeho místě dopadli daleko hůře. Kendžucu v podání „malinkého“ človíčka, jakým byl Mistr, jsem ještě neviděl. Jeho kiai a práce s tělem byla doslova úžasná a při pomyšlení na skutečný souboj s ním, až hrůzu nahánějící.
Na druhý den přišla na řadu kaligrafie, která měla velký úspěch. Bylo vyhověno všem, kdo měl zájem. Získal jsem dvě kaligrafie; byl jsem tím přímo nadšen. Jako třešničku na dortu, jsem dostal napsané na rýžovém papíru „Kenshinkan“ (název našeho dojo v Ostravě). „Za tento dárek moc děkuji, Peteru-sama.“
V sobotu přišlo na řadu iaidžucu, ve kterém jsem nebyl nijak dobrý a v suwari iai to byl děs a hrůza. Z toho důvodu jsem to chtěl změnit, a proto jsem cvičil stranou, vybrušujíc svou techniku. Zlákal jsem několik lidí, kteří se chtěli naučit a proniknout hlouběji do podstaty iai. Nejvíce se mi líbilo suwari. Kolena, nekolena, chtěl jsem se je naučit. Když mé trápení spatřil „Děda“ (Velmi milá přezdívka pro Senseie Hatakejamu), tak mi ochotně poskytl hodně cenných rad a jeho smích při pohledu nad naším úsilím ve mně vzbudil novou energii a snahu zlepšit se.
Nakonec se čas nachýlil a my jsme se museli s „Dědou“ a Sergioem rozloučit. Popřáli jsme jim šťastnou cestu. Všem zúčastněným lidem děkuji za příjemnou atmosféru a příští rok nashledanou.
Ro (Roman Pavlica z Kenshinkan dojo)
zpět na seznam článků
|
|
